Rok se sešel s rokem a máme to tady znovu. Česká dvacítka vyletěla z Mistrovství světa už ve čtvrtfinále, slova chvály a spokojenosti bychom měli hledat marně. A stejně tady jsou. V klíčovém utkání turnaje jsme s Kanadou prohráli 0:3. Při prvním pohledu na skóre žádná tragédie, ale k reálnému vítězství jsme měli víc, než daleko.
Hodnocení hlavního kouče Karla Mlejnka po zápase? „Mám z toho dobrý pocit!” Dobře, chápu, že mluvil primárně o partě, ale i tak je tady něco hodně špatně. Na ledě kluci zatlačují po utkání slzy, zatímco hlavního kouče hřeje dobrý pocit, jak hezky chemie, nejen realizačního týmu, fungovala.
Abych byl spravedlivý a objektivní, v něčem pana Mlejnka vyzdvihnout musím. Dokázal ze skupiny mladých kluků opravdu udělat fungující tým, který táhne za jeden provaz. Možná tomu dopomohla bublina, kdy byli hráči prakticky na dlouhou dobu už před turnajem odkázáni jen sami na sebe.
A ještě to, kdy ve čtvrtfinále český výběr prohrával 0:2 a odvolal brankáře už více, než pět minut před koncem zápasu. Tohle chce odvahu. Nicméně, tímhle bych slova chvály na hlavního kouče pro dnešek ukončil.
Loni svaz vyslovil jednohlasně nespokojenost s Václavem Varaďou. Přitom jsem poměrně přesvědčen, že pro koučování mladých nadějí je právě on ideální trenér. Tohle je ale pochopitelně jen čistě můj názor, ponechme to bokem.
Pokud má vedení českého hokeje pocit, že pro dosažení úspěchu je třeba vést mládežnickou kategorii na plný úvazek, ve své podstatě tomu rozumím. Potom by ale stejně velkou odpovědnost za výsledek měl brát i nový trenér, včetně závěrečného hodnocení.
Celkově mi zkrátka u Karla Mlejnka chybí nespokojenost za vlasní výsledek. Nemůžeme uzavřít turnaj tím, že se pousmějeme, protože jsme neschytali proti Kanadě debakl. V celkovém výsledku se není totiž důvod plácat po ramenou.
Osobně jsem byl zvědavý, jestli si něco po loňském seznamu výčitek na adresu Varadi vyslechne hlavní kouč dvacítek letos. Nebyl tam totiž dosazen z nějaké nouze. Stoupnul si na místo kvalitního trenéra a všichni čekali, že to přinese nějaké ovoce. Že to zkrátka bude mít nějaký smysl.
A rozhodně se nemůžeme vymlouvat na covidovou situaci, že mladíci neměli kde hrát. Stejný problém totiž řešili i ostatní týmy, včetně světových velmocí. Dokonce například někteří hráči Kanady nastoupili teprve poprvé od března k opravdu ostrému zápasu. A to bez výmluv!
Pokud bychom řekli, že jsme s výsledkem šampionátu spokojeni, bude to podobné, jako když dětem dáváme medaili už jen za účast. Kromě utkání s Rakouskem, které bylo výslovnou povinností zvládnout, jsme ve všech ostatních duelech tahali za kratší stranu provazu.
Ano, dokázali jsme výsledkově přetlačit Rusy. Ovšem jen díky dvěma proměněným brejkům. Na český tým se pak snesla vlna chvály, jak bravurně ruského soka zvládli. Občas jsem měl pocit, jakoby tohle už stačilo a turnaj mohl být prohlášen za úspěšný.
Tento zápas však jen ukázal, že ve výjimečných případech, kdy se všechno krásně v jeden den sejde, jsme schopni porazit i takového soupeře. Ne však pravidelně porážet, dokonce ani hrát vyrovnanou partii.
Český tým ze sebe na šampionátu zkrátka vyždímal maximum, co aktuálně v sobě má. Nic víc už asi opravdu nešlo. Možná ten jeden gól ve čtvrtfinále, který by ale asi v závěrečném součtu stejně nic zásadního neřešil.
Jinak těm samotným klukům není moc co vyčíst. Problém není v nich, ale úplně někde jinde, dávno před tím, než se na led v Edmontonu vůbec dostali.
Tohle není jen čistá kritika! Někteří hráči nebo činovníci českého hokeje mají pocit, že každý redaktor si směle s úsměvem vždycky jen rád kopne. Věřte tomu nebo ne, ale i já bych mnohem raději psal na konci souhrny zlatých událostí.
Ti, kteří pravidelně veřejně píší o hokeji, jsou totiž lidé, kteří se touto vášní zabývají dlouhá léta. Mnoho z nich dokonce samo někdy pocítilo, jak bolestivé je schytat ránu pukem do nechráněného místa.
Je pravda, že český fanoušek je na kritiku velmi talentovaný tvor. Ale i tihle tvorové vstávají klidně ve tři ráno, aby fandili juniorským klukům na cestě za zázrakem.
Kritika je bohužel na místě. Možná mohou mít někteří pocit, že se po každé nepovedené akci o tom stále dokola píšou ty samé sračky, ale bohužel i já mám pocit, že je to potřeba.
Pokud začneme všichni mlčet a jen na povel postupně fandit nebo kupovat lístky na zápasy, nikam se český hokej neposune. O problémech se musí mluvit stále dokola, třebaže to působí po několika letech už únavně.
Nejhorší na tom je, že ty konkrétní problémy jsou jako veřejná tajemství. Nemluví o nich jen fanoušci, ale i řada expertů. Jeden podstatný z nich, je počet týmů v juniorské české nejvyšší soutěži. Na to poukázal i prostřednictvím Twitteru skvělý bývalý český hokejista a aktuálně skaut Dallasu Stars Jiří Hrdina.
O tom samém problému mluví i samotní trenéři a další lidé, kteří jsou velmi úzce spjati s hokejem. Dokonce se o tom mluví už několik let. Juniorští hokejisté nemají u nás vytvořené dostatečné konkurenční prostředí. Ale to ani nemohou, když onen unikátní projekt Juniorské ligy akademií čítá celkem dvacet týmů!
Ti z horní poloviny tabulky hrají proti papírově slabším celkům skoro tréninkové zápasy. Nesáhnou si v nich na dno, možná až tak někde v pokročilé fázi Play-off. Potom je nominujeme do nároďáku a chceme zázraky.
A pokud nahlédneme na dorosteneckou kategorii, tak tam hraje Extraligu neuvěřitelných třicet týmů! Ano, Filip Pešán sice po nástupu na pozici šéftrenéra českého hokeje prohlásil, že počet účastníků se v Juniorské lize akademií redukovat bude, od jeho slavných slov je však ticho po pěšině. Nicméně teď to po skončeném MSJ prohlásil znova, tak uvidíme.
Pokud jde o dotace, kterých se kluby nechtějí vzdát, tak fajn. Potom by ale nebylo špatné to říct nahlas, než všechny kolem tahat za nos, jaké vrásky že jim situace v našem hokejově shnilém prostředí dělá.
Ale proč tohle Česky svaz ledního hokeje doteď neřešil? Absolutně nepochopím, kdo mohl udělit status akademie tolika klubům. Jediný pořádný humbuk v juniorské lize za poslední léta bylo vyřazení klubů, které nemají status hokejové akademie, což vedlo k dodnes nevyřešeným soudním sporům.
Copak je tak neřešitelný problém udělat nejvyšší juniorskou soutěž maximálně o čtrnácti klubech? Jenomže poslední roky se řeší především ekonomická situace. Přitom, pomineme-li současnou krizi, ta je v dobré kondici.
Na domácím seniorském MS český hokej vydělal pořádný ranec. A pokud jde o Extraligu dospělých, i tam byla v poslední sezóně situace nejlepší za celou historii ligy. Potvrdil to nedávno v podcastu “S hokejkou u stolu” sám ředitel Josef Řezníček.
Jak už jsem psal, vystoupení české dvacítky v Edmontonu hodnotilo mnoho odborníků. Dost mě pozvedl ze židle odstavec Jakuba Petra na portálu iSport.cz.
„Žádný propadák to nebyl. Kluci vystupovali jako tým, a to nejen, že se o tom mluví, ale hlavně to bylo viditelné.” A ještě dodal, že u nás zkrátka hráči dozrávají později a že ze všeho nejdůležitější je, že se kolem svých 23 let objeví v seniorské reprezentaci.
Mimochodem Jakub Petr se loni po kompletním rozkladu Vítkovic dostal na pozici hlavního kouče reprezentační osmnáctky.
Co tohle má jako být? Příprava veřejnosti na budoucí neúspěchy jeho mládežnického výběru na světových akcích? Nebo další sebeuklidňující slova pro celkový stav českého hokeje? A nebo další plácání se po ramenou za to, že to třeba tihle kluci jednou dotáhnou až do semifinále MS dospělých? Tohle zkrátka pro mě není perspektivní trenér.
Co se týče zájmu, tak ten tady o český hokej přitom je. Jak mezi dětmi, tak i mezi fanoušky na tribuně. I přes mizerné období trvající několik let jsme hokejový národ. Sice teď už bez velkých úspěchů, ale zato s velkým srdcem.
Přitom ještě v žákovských kategorií na tom český hokej tak špatně není. Pak ale kluci dospívají a ztrácí lesk. Každý rok potom zoufale rozhazujeme rukama, jak nám ta světová špička uniká. Následně vyměníme trenéra, poplácáme se po ramenou, podáme si na svazu ruku a na rok máme problém vyřešen.
Výsledek je pak jednoznačný. Za pět zápasů proti celkům, se kterými bychom se měli rovnat, jsme letos soupeřům dali jen tři branky. Jednu na úvod turnaje Švédům a dvě v defenzívním souboji s Ruskem. Celkový výsledek podtrhly nejen dva debakly, ale i totální zoufalost v zakončení.
Nesmíme zapomenout taky dodat, že navzdory těžké skupině jsme měli možnost uhrát alespoň pohodový zápas s Rakouskem (7:0). Mít ve skupině místo nich Němce, dost možná bychom kousali další těžké sousto. Však si vzpomeňte na minulý rok.
Pokud mám být aspoň v něčem pozitivní, kromě týmového ducha měl český tým slibně vypadající obranu. Stanislav Svozil a David Jiříček mají teprve 17 let, přitom v obranné činnosti oproti svým konkurentům nikterak nezaostávali.
Bohužel, v hokeji je ale třeba dát víc branek než soupeř. A tam to skřípe jedna báseň, až nás z toto pořádně bolí hlava. Velké naděje se v tomhle ohledu vkládaly do nejvýše postaveného českého hráče na draftu Honzu Myšáka.
Rozhodně se nedá říct, že by nějak zásadně propadl. Ale český nároďák od něho potřeboval především góly. Ty dal Myšák jen dva.
Nejde samozřejmě jen o góly, ale o celkový projev na ledě. Ze všeho nejvíce naší hokejisté v této kategorii propadají v individuálních schopnostech. Ale to už jste taky někde asi tisíckrát četli.
Další smutnou věcí je, že za tohle vlastně není nikdo konkrétně zodpovědný. Do teď vše fungovalo systémem pokus – omyl. Nové naděje do českého hokeje přifrčely s nástupem Slavomíra Lenera do funkce šéftrenéra svazu někde před deseti lety.
Ten přišel tenkrát s převratným řešením po vzoru Švédska. Všichni mu jeho velkou vizi spolkli. Ale kde jsou dneska Švédi a kde my? Tak si říkám, asi chyba v Matrixu. Trošku mě zaráží, že po jeho neúspěšné misi, která nám vzala tolik let, dnes stále působí na svazu, nyní jako manažer rozvoje ledního hokeje.
Hodně se veřejnost, i experti zaměřují taky na prostor, který tito hráči dostávají v české nejvyšší dospělé soutěži. Já bych zase tolik nehanil extraligové kluby za to, že nedávají více prostoru mladým.
Ano, určitě je tady jeden problém, že jim místo zabírá zbytečně moc cizinců, navíc pokud jsou to hráči třetí nebo čtvrté formace. Celkem jich může být v jednom týmu hned šest. A pokud se onen hráč udrží v týmu tři sezóny, status cizince ztrácí, ať už je odkudkoliv. To je samozřejmě taky špatně.
Navíc český hokej už léta trápí mnohokrát proklínané tabulkové odstupné. Pokud má nějaká organizace zálusk na mladého juniora z jiného klubu, musí za něj zaplatit ještě extra částku dané organizaci.
Taková částka se může pohybovat klidně kolem jednoho milionu, v případě starších a zkušenějších hráčů až dva a půl milionu. Při angažování hráče ze zahraničí jim tahle starost odpadá. Nesmysl? Ano. Ale taky bohužel realita.
Celkově však mládí ještě není zaručená vstupenka do extraligy, protože ten hráč na to především musí mít. Samozřejmě, že nepřijde do týmu jako hotový hokejista, ale musí mít na to ty předpoklady. Musí také v extraligové konkurenci aspoň něčím zaujmout.
To je ale problém již zmíněného konkurenčního prostředí v dorostu a juniorce, protože hráči mají být v tom přechodu do dospělé Extraligy daleko lépe připraveni. A když budou, potom je manažeři a trenéři do sestavy určitě rádi zařadí, jelikož by v opačném případě byli sami proti sobě.
A nehraje v tom roli ani letošní sezóna, která je nesestupová. To, že kluby nemohou spadnout, ještě neznamená, že jim nezáleží na výsledku. Jsou zodpovědni vůči svým majitelům, sponzorům a taky fanouškům.
Takže co teď? Nabízela by se ryze filmová scéna. Asi by to chtělo, aby přišel jeden z vážených členů české hokejové historie přímo na jednání svazu, rozrazil dveře, bouchnul pěstí do stolu a s razantně zvýšeným hlasem tam udělal pořádný vítr. Někteří lidé si zkrátka musí na začátek uvědomit, že je třeba dělat určité věci úplně jinak.
Potřebujeme trochu srazit hřebínek na vysokých postech plný profesionálního vystupování před kamerou a za zavřenými dveřmi zvýšit hlas. Neřešit to, že někde v nějaké kabině dorostu trenér na kluky zařve, protože má pocit, že to mydlí jako jejich kamarádi se svařákem na rybníku.
Začít se dá samozřejmě i na samotném počátku. Nejslavnější hokejisté vyprávějí, jak v dětských letech dřeli víc než ostatní, zatímco si jejich kamarádi hráli.
Dneska pro mnoho dětí své první krůčky kariéry začínají po vystoupení z automobilu rodičů před zimákem a končí hned po něm při opětovném nástupu do auta. Vládne tady velký respekt už od samotného počátku. Doba sice těžká v jistých směrech je, ale sami si ji děláme ještě horší. Nebo spíš mám v tomhle směru pocit, že se na ní vymlouváme.
Je pravda, že naše generace ratolestí tráví nezdravě mnoho času na mobilech a počítačích. Ale světě div se, tyto výkřiky techniky mají ve svých domácnostech i ve Švédsku, Rusku nebo Kanadě.
Přitom jako úplně první věc stačí, vystrčit aspoň na chvíli své dítě z komfortní zóny. Nechat jej třeba v dešti ty dva kilometry dojít na trénink pěšky. Pro inspiraci stačí poslouchat mentálního kouče Mariana Jelínka, který o těchto problémech často veřejně vypráví. Ostatně i ta myšlenka výstupu z komfortní zóny je z jeho hlavy.
Nebo vytvořit doma svému dítěti podmínky, což znamená, vychovávat jej v hokejovém prostředí. Není to samozřejmě zaručená cesta, ale v mnoha případech už to tak bývá, že například ze syna kutila se stával malý kutil. Už ve dvou letech má nezkrotnou touhu zmáčknout knoflík vrtačky.
Stejně je to s hokejem. Pokud bude rodič se svým dítětem mastit hokej v obýváku od útlého věku, je tu daleko větší pravděpodobnost, že si chlapec (klidně i holka) k hokeji vytvoří vztah.
Sami rodiče tohle mnohdy nevidí. Jenomže jejich přístup doma, je pro začátek cesty k výchově hokejisty možná největším základem.
Ani takový Jaromír Jágr by v životě nebyl tam, kde byl a je, kdyby nad ním od mala otec nestál den co den. U nás však v domácnostech v této době vládne pocit, že za všechno je zodpovědný jen ten trenér na zimáku. A když se to nepovede, může za to právě on.
Mnoho hráčů, kteří dnes vydělávají svým koníčkem velké peníze, muselo cestovat samo na tréninky každý den i několik hodin. Protože jinak by to prostě nešlo. Hokej by jinak nehráli. A neinspirovali jednou ty, co ho hrají dnes.
Nešlo mi teď o to ukázat na všechny a říct, jak přesně by se to mělo dělat a že všechno ostatní nebo to, co se do teď udělalo, je úplně špatně. Důležité je, že pokud chceme být jednoho dne v hokeji zase nejlepší, musíme toho změnit více po všech směrech. Doma, na zimáku i v kancelářích.
Nekoukat tolik na druhé. Maximálně se můžeme inspirovat ověřenými prvky, ale kopie hokejového obrazu dané země nikdy nebude stejná. Neporovnávat se v tom, že máme v naší zemi menší počet obyvatel nebo méně ledových ploch. Přestat počítat získané medaile v historii, ale více koukat na přítomnost a budoucnost. Vždyť tady ve finále všichni hrajeme za jeden tým!
